Ne, opravdu nepotřebuji plavecké brýle

Aktuální teploty - 33 °C, pocit jako 44 °C (dle odborných počasoidních předpovědí). V takovém předlétě nepotěší nic více, než venkovní bazén na kampusu, kam můžete zaskočit po přednášce. Nicméně ani plavecká kultura se neobejde bez česko-taiwanských rozdílů.

Zaprvé, jsou to nesmrtelné koupací čepice. Všichni si jistě velmi dobře vzpomínáme na ponižující okamžiky na základní a střední škole v hodinách plavání, kdy si všichni museli poprvé nasadit ten potupující plavací doplněk. Já jsem se bláhově domnívala, že to také bylo moje poslední setkání s koupacími čepicemi. Nicméně na Taiwanu, alespoň v našich univerzitních bazénech, jsou čepice povinné. A každý je hrdě nosí! Musím uznat, že to vypadá velmi profesionálně. Jenom netuším, jak se mám zbavit opáleného-neopáleného rozdílu v půli mého čela.

Zadruhé, je to plavání na život a na smrt. Taiwanci jsou pravděpodobně všichni profesionální plavci. Alespoň tak to vypadá na bazéně, kde všichni kromě čepic mají i plavecké brýle, vydechují do vody, střídají plavecké styly a vůbec plavou rychle a bez zastávek. Mým nejoblíbenějším plaveckým stylem je "old lady style" - nikam zbytečně nespěchat, prsa (ve smyslu plaveckého stylu) jsou jistota, jenom ne proboha abych musela jít hlavou pod vodu. Koupací čepice tomu navíc dodává i ten pravý 1960s look. No a taková jsem tady jediná. Ze začátku jsem musela plavčíkům vehementně vysvětlovat, že nepotřebuji půjčit brýle a že opravdu mým cílem je plavat tímto způsobem. Nyní už jsem si ovšem vytvořila jméno a v místní plavecké komunitě jsem známá jako ta slečna s potrhlým plaveckým stylem.

Na závěr se musím zmínit o plaveckém úboru. Místní děvčata nosí profesionální jednodílné plavky, anebo jednodílné plavky se sukýnkou!, volánky a květinkami (koupací čepice samozřejmě vzorem a barvami ladí se zbytkem) anebo celotělové kombinézy. Na Taiwanu je opálení u žen považováno za nežádoucí. Není nic legračnějšího než, když vidíte trenérku plavání stát na břehu v plavecké kombinéze (od kotníků po krk, dlouhý rukáv) s deštníkem proti slunci v ruce a pokřikovat čínsky na své svěřence. Já, se svými dvoudílnými plavkami, jsem se tedy zdiskreditovala již na samém začátku.

Už se těším zpět na evropskou plaveckou kulturu, kde se mohu bez ostychu poflakovat kolem okraje bazénu a udělat pouze pár temp, aby se neřeklo.

O kráse

Na Taiwanu a potažmo v celé Asii je na krásu pohlíženo jinak než jak je na ní pohlíženo v Evropě. I na Taiwanu samozřejmě existuje nepřeberné množství ženských časopisů, které dávají zaručené rady jak shodit pár kilo, vypracovat si postavu, o které muži sní, a být happy, free a cool. Nicméně velkými tématy tu jsou také dvě oblasti, které se těší menší pozornosti v českých magazínech - velké oči a světlá pokožka.

Téměř každá asijská dívka si přeje mít velké oči. A kosmetický průmysl se horlivě snaží tyto touhy naplnit. V každé drogerii jsou k zakoupení umělé řasy a barevné kontaktní čočky. Asijské dívky jsou schopné udělat své oči natolik obrovské, že by překonaly i oční proporce panenky Barbie. Černé stíny, tužka na oči, umělé řasy (sahající do nepředstavitelných výšin a hustější než doprava v taipeiské ranní špičce), řasenka a do toho modré nebo černé kontaktní čočky. Z dálky to vypadá docela pěkně, z blízka to vypadá děsivě (zejména černé kontaktní čočky vytvářejí zasklený, zdrogovaný výraz). Každopádně odličování jim musí zabrat celý večer, jestli to vůbec jde sundat.

Dalším rozdílem je touha po světlé pokožce. Většina dívek nosí v létě deštníky proti slunci a k moři se rozhodně nechodí opalovat. Dle vysvětlení taiwanské kamarádky je to proto, že opálení lidé bývají lidé z Thajska nebo Indonésie, kteří na Taiwan přijíždějí dělat manuální práci, jsou hluční, pijí alkohol na ulici a kouří. Hanba jim! V drogerii bývá celé jedno oddělení s bělícími přípravky - bělící tělové mléko, bělící masti, bělící obličejové masky apod. Něco takového by u nás asi neprošlo.

Taiwan mi bude v tomto ohledu velmi chybět. Nikdy dříve se mi nestalo, že by mě na párty ve frontě na záchod oslovila dívka (!) s tím, že mám krásné velké oči, krásnou bílou pokožku a že jsem vůbec celá krásná. Ach. Zpátky se vrátím marnivá!

Asijský smysl pro dekoraci

Po celou dobu pobytu na Taiwanu mne nepřestává překvapovat místní smysl pro dekoraci. Mám podezření, že taiwanský smysl pro dekoraci se dá podřadit pod asijský smysl pro dekoraci, který je překvapivě úplně odlišný od toho evropského.

Tak zaprvé, vánoční stromeček je zde považován za skvělý designový doplněk bez ohledu na roční období a nehledě na to, že Vánoce se na Taiwanu vůbec neslaví. Důkazem je toho "zasněžený" vánoční stromeček v recepci našich kolejí. Nutno uznat, že se pokaždé cítím velmi vánočně, když procházím kolem.

Merry Christmas everyone!

Dekoracemi se nešetří ani ve veřejných venkovních prostorech. Největší využití na Taiwanu nacházejí dekorace svítivé, především neonové.

"Dobové" schodiště

Osvětlené stromoví

Nicméně můj nejoblíbenější doplněk so far, je jednoznačně profesionální akvárium ve studovně humanitně-vědní knihovny. Akvárium má pravděpodobně navozovat pocity klidu a míru - což funguje dokonale, okolo sedící studenti povětšinou spí. Já si z bezpečnostních důvodů zatím vybírám ke studiu stoly od akvária vzdálenější.

Ryba I

Ryba II

Taipei Nightlife

Po měsíci pilného studia na Taiwanu mám dostatek materiálu pro sepsání příspěvku o místním nočním životě. Předně terminologie - kluby "must to know" v Taipei jsou následující:

Luxy (fancy and huge)

Myst (fancier and huge)

Babe 18 (drinks for free)

Roxy 99 (rock music)

Wax (drinks for free)

a každý 7-11 (supermarket otevřený 24 hodin 7 dní v týdnu) prodávající alkohol

Největšími párty dny jsou středa a pátek. Pátek je jednoznačný, globálně uznávaný párty den. Středa je na Taiwanu výjimečná tím, že ženy mají do klubů vstup zdarma. A kupodivu to neznamená, že jsou kluby plné žen. Z nějakého záhadného důvodu chodí ve středu do klubů i muži.

Úvodem musí být řečena jedna zásadní (a smutná) pravda - české kluby se nedají porovnávat s těmi v Taipei. Až tady jsem poznala, co taková pravá párty obnáší. Za prvé, každý klub zaměstnává minimálně dva lidi, jejichž jediným úkolem je tvářit se cool. Tito zaměstnanci pobíhají po pódiu, vyzývají tančící masy k pití ("Drink, drink, drink, drink! Shots, shots, shots, shots!") a předním tančícím řadám nabízejí beer bong ve vylepšené verzi, bez piva, a s panáky. Každou hodinu se na pódiu, na baru, na stolech objeví profesionální taneční skupina (sestávající především z krásných dívek), která posiluje taneční nasazení křepčících návštěvníků (především mužského pohlaví).

Nicméně i tady se vyskytuje jeden nešvar. Policejní kontroly. Běžný návštěvník klubu má 80% šanci, že v klubu proběhne policejní zátah na nezletilé spolupártyující. Zatím jsem neodhalila smysl těchto prohlídek, jelikož při vstupu do klubu se musíte prokázat platným občanským průkazem, který si oskenují, a v některých případech musíte sdělit i své telefonní číslo (ochrana osobních údajů se tady tak nebere). A to nejde o zběžné prohlídky dokladů, ale o pečlivé studování a podezřívavé pohledy, zda ta osoba na fotce je opravdu dotčená osoba. Policejní zátah pak vypadá tak, že hudba se na tři čtvrtě hodiny vypne, bar se zastaví, policisté legitimují a kluboví bodyguardi usměrňují nahlas hovořící hosty.

Možná není nad pravou českou hospodu! (Akorát ty drinky zdarma by se mohly u nás občas zavést.) 

Nejdůležitější rozhodnutí v životě zahraničního studenta

Bláhově jsem si myslela, že nejtěžším rozhodnutím ohledně studia v zahraničí je výběr země, ve které studovat, výběr studovaných předmětů či rozhodnutí ohledně ubytování, cesty a podobné administrativní záležitosti. Nicméně až nyní jsem poznala, že nejdůležitějším rozhodnutím v životě zahraničního studenta je výběr matrace.

Ano, na Taiwanu se z hygienických důvodů na kolejích neposkytuje studentům matrace, polštář ani peřina. A pokud se zeptáte na možnost nákupu levnější second-hand matrace, budou se na vás nechápavě dívat a vysvětlovat vám, že takovou matraci už ale přece někdo použil.

Při příjezdu jsem se na koleje dostala se skupinkou dalších studentů až okolo půlnoci. Za podmínky, že jsme se chtěli tu samou noc vyspat, byli jsme nuceni jít do nejbližšího supermarketu, ve kterém jsou na studenty prahnoucí po matracích připraveni. Udělala jsem patřičný nákup a výsledek vypadá takto:

Pomiňme nyní estetickou stránku věci (kdo tvrdí, že květiny, listy a kostky nejdou dohromady), která je bohužel v plném harmonickém souladu s estetikou asijskou (a toto byla nejumírněnější volba). Hned druhou noc se ukázalo, jak důležitou roli hraje matrace při výkonu spánku. Koupila jsem si tradiční taiwanskou bambusovou matraci, o tloušťce přibližně šest centimetrů (na začátku), se sestupnou tendencí s nárůstem počtu použití (nyní už má tloušťku pouze 4 cm). Každou noc jsem si až příliš vědoma existence některých  kostí, které na normální matraci rozhodně necítím.

Dle mých osobních závěrů, neutěšená kolejně-matracová situace pramení ze silného lobby matracových podniků, které úmyslně vytvářejí celospolečensky negativní atmosféru vůči použitým matracím. Poučení pro příště - nekupovat v žádném případě tradiční taiwanské bambusové matrace!

Tímto příspěvkem bych chtěla dodatečně vzdát hold mé skvělé matraci, kterou mám doma! 

吳志寧 a taiwanská undergroundová hudební scéna

Jedním z mých taiwanských cílů, které jsem si uložila, je poznání taiwanské undergroundové hudební scény. Nuže, jsem již pilně započala toto bádání a zašla si na koncert do nedalekého klubu Riverside Music Club (http://www.riverside.com.tw/).

Jednalo se o koncert taiwanského interpreta zpěváka/kytaristy jménem 吳志寧. Těžko odhadovat, jak se jeho jméno vyslovuje (budu vědět až nám příští týden konečně začnou kurzy čínštiny!), zda jde o pseudonym anebo o skutečné jméno. Dále těžko říci nakolik je tento zpěvák na Taiwanu populární, nicméně klub byl plný (jde o malý klub) a po koncertě se na koupi jeho kompaktního disku stála fronta. Vodítkem může být fakt, že na Facebooku má tento zpěvák 7 620 fanoušků.

by Aafke Olminkhof

Pro představu o jakou hudbu šlo, přikládám oficiální videoklip z YouTube (吳志寧 má vlastní, skutečný videoklip - další ukazatel populárnosti):

Ve zkratce - hudba skvělá. Kéž bych měla podobné štěstí na výběr koncertů i v budoucnu. Škoda ovšem je, že jsem se zatím nenaučila čínsky natolik (ještě jsem se vůbec nic nenaučila!), abych rozuměla textům písní. A největší škoda je, že jsem nerozuměla 吳志寧-ovým proslovům mezi písněmi, jelikož dle reakcí jinak konzervativního, taiwanského publika byly tyto velmi zábavné (poprvé jsem slyšela asijské salvy smíchu).

Začátek taiwanského studia

Máme za sebou první týden školy a tedy i první, povětšinou administrativní, úvodní hodiny. Ty se od českých úvodních hodin liší v jednom zásadním bodu. Na začátku vyučující pronese motivační řeč.

Není tomu tak samozřejmě na všech hodinách. Nejnaléhavější, nejdelší a nejvíce motivujíce byla řeč na přednášce z předmětu Introduction to Anglo-American Law. Paní doktorka Chang celou úvodní hodinu mluvila o tradicích, o tom jak taiwanské vysoké školství zaostává za vysokým školstvím hongkongským anebo japonským (především v oblasti ne/znalosti angličtiny) a jak studenti na nejprestižnější taiwanské univerzitě musí na sobě tvrdě pracovat (načež sdělila požadavky pro úspěšné složení tohoto předmětu – s náročností, resp. nenáročností, seminářů u nás se to nedá srovnávat).

Dále vzpomenula některé své úspěšné studenty, kteří nyní působí v mezinárodních organizacích anebo u mezinárodních soudů. Dostat se z Taiwanu do mezinárodních funkcí je zvláště obtížné, vzhledem k tomu, že Taiwan je uznáván a diplomatické styky s ním udržuje pouze 23 států světa (Svazijsko, Burkina Faso, Palau, Kiribati a další jim podobné).

Na závěr nám kladla na srdce, abychom mysleli ve velkém, nemáme si dávat malé cíle. Máme mířit do zahraničí, máme skvěle reprezentovat National Taiwan University a máme být nejlepšími taiwanskými právníky (nevím nakolik to myslela vážně u zahraničních studentů), právníky, kteří chtějí změnit svět k lepšímu.

Nutno dodat, že to fungovalo. Pokud pominu tři studenty, kteří během této motivační řeči přímo na hodině usnuli (pravděpodobně nebudou nejlepšími taiwanskými právníky), tak zbytek studentů se tvářil odhodlaně. A v tomto vidím tajemství asijského "vytváříme nejlepší lidi" úspěchu. Studenti jsou tady opravdu výjimeční.

Motivační řeč zapůsobila i na mě – od příštího týdne se začnu učit (ale opravdu!).

Časový posun, jet-lag a velké přiznání

Až budu velká, tak vynaleznu pilulku na překonání jet-lagged stavu. Časový rozdíl mezi Českou republikou a Taiwanem je sedm hodin. Trvalo mi skoro celý týden tento časový rozdíl překonat a stále si nejsem jista, zda už jsem plně adaptována na místní čas.

Minulý týden jsem tedy fungovala tak, že v odpoledních hodinách jsem na přednáškách a na pochůzkách ve městě v duchu usínala a v noci jsem dvě, tři hodiny jen ležela a nemohla usnout. Velmi frustrující. Nicméně jsem takto měla spoustu času na přemýšlení o tom, čím bych chtěla v životě být, a vynálezce pilulky proti časovému posunu se zdá být nejlepší profesí (jaká jiná profese by také mohla být lepší než ve farmaceutickém průmyslu).

Nutno dodat, že už nyní existuje zaručený způsob, jak jet-lag překonat. Sama jsem tento aplikovala, když jsme s partou zahraničních studentů vyrazili na páteční noční tah městem a na koleje se dostali až okolo čtvrté hodiny ranní. Po takto probdělé noci je nutno vstát velice brzy, aby vašemu tělu nezbylo nic jiného než další noc usnout v obvyklý lokální spací čas.

S časovým posunem mám ještě další problém v jiném směru. Pokaždé, když píši anebo volám svým přátelům a rodinným příslušníkům do České republiky, musím vypočítat jaký je český čas, abych někoho neprobudila v hlubokých nočních hodinách. Prakticky se to udělá tak, že od místního času se odečte číslo sedm. Pro větší přehlednost uveďme příklad:

Vypočítejte místní čas v České republice, pokud víte, že na Taiwanu je 20 hodin 47 minut a časový posun mezi Tawanem a Českou republikou je 7 hodin.

Místní čas Taiwan - 20:47

Místní čas Česká republika - ?

20:47 - 7 = ?

20:47 - 7 = 13:47

Místní čas v České republice je 13 hodin 47 minut.

A právě číslice sedm mi působí od nepaměti velké odečítací a sčítací potíže. Z nepochopitelných důvodů (dle mých osobních průzkumů je to tím, že sedm je takové "nesouměrné" číslo) si musím dodnes jakékoliv sčítání anebo ještě hůře odečítání číslem sedm počítat na prstech. Ano, a velice se za to stydím. Nicméně už jsem to alespoň vypracovala do té míry, že si v duchu pouze představím ruce, na nichž si to spočítám.

Při výběru lokality zahraničního studia má tedy také důležitou roli časový posun. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdybych si toto uvědomila dříve. Jak krásné by bylo studovat například v Jižní Koreji (+8 hodin, krásně "souměrné" číslo) anebo v Thajsku (+6 hodin, krásně "souměrné" číslo).

Taiwan a vlhkost vzduchu - 1. díl

Seriálem tohoto blogu bude taiwanská vlhkost vzduchu, jelikož vlhkost v mém pokoji je očividně neverendingstory.

Co se stane, když si v pokoji, při zavřeném (!!!) okně, necháte vlhku volně k dispozici vlhkunevzdorné předměty:

1. Dle zaručených rad místních obyvatel by měla na vlhkost fungovat klimatizace - konkrétně dehumidifier.
2. Dle Google Translate by dehumidifier mělo být toto - 除湿机.
3. Na mém ovladači klimatizace mají všechna tlačítka popisek maximálně ve dvou znacích (pravděpodobně jde tedy o zdrobnělinu slova dehumidifier, Google Translate nic nenachází).
4. Pomačkat všechny pitomé čínské čudlíky na pitomém ovladači k pitomé klimatizaci.
5. Po 20-ti hodinách, kdy klimatizace jede naplno - žádný rozdíl (podle všeho, spuštění dehumidifieru a  potenciálního humidifieru zároveň, vykrátí jejich účinky).
6. Vlhko.
7. Vlhko.
8. Vlhko.
9. Vlhko.
10. Kondenzace vlhkosti vytváří na mém okně potůčky vody.
11. Můj ručník po pěti dnech od použití stále neuschl.
12. Návštěva obchodního domu IKEA - nákup šesti dalších ručníků.
13. Dle zaručených rad místních zahraničních studentů by mělo na vlhkost fungovat otevřené okno. Zkusím zítra.

Pozn.: A to si nepřejte vidět moje vlasy!

Pozitiva a negativa psaní zahraničně-studijního blogu ve světle kolejní politiky ekologického zacházení s energiemi

V rozhodování, zda psát zahraničně-studijní blog, jak se na zahraničního studenta sluší a patří, sehrála hlavní roli kolejní politika "zaplať si svoji spotřebovanou elektřinu".

Po celkově osmnáctihodinovém cestování (Ostrava-Praha, Praha-Londýn, Londýn-Taipei), nepočítaje čekací proluky, jsem se ubytovala na kolejích National Taiwan University, která bude mým útočištěm po dobu jarního semestru 2012. Jedná se o zrekonstruované koleje Shui Yuan Dorm nedaleko kampusu.

Obývám tady velký pokoj, single suite, s vlastní koupelnou, ledničkou a klimatizací (jediným problémem je, že ovladač klimatizace je celý v čínštině a můj kurz čínštiny začíná až za měsíc - na které hodině se mohou brát slovíčka jako teplotní výměník, supercooling a odvlhčovač vzduchu?). Pokoj je minimálně stejně velký jako můj český kolejní pokoj pro čtyři lidi. A to jsem si myslela, že v Asii se žije hlava na hlavě.

A teď k tomu hlavnímu - největší novince kolejního bydlení. Každý pokoj/student má kartu na elektřinu, kterou si na začátku nabije mrzkými 500 NTD (přibližně 321 Kč) a postupně v souladu se spotřebovanou elektřinou se mu z ní odečítají peníze.

Musím uznat, že tato věc neskutečně funguje. Já, ač do nedávné doby prachsprostý energií nešetřič, si nyní při odchodu dvakrát zkontroluji, zda jsem nenechala omylem rozsvíceno. Pokud nepotřebuji v pokoji světlo na čtení, raději si rozsvítím malé světlo v předsíni místo velkého v pokoji. A v neposlední řadě už nenechávám zbůhdarma zapnutý počítač, když u něj nejsem.

Toto má také velký vliv na můj internetový život a na můj nový život blogový. Rozhodujícími faktory pro psaní tohoto blogu nebyly standardní - dostatek/nedostatek času, mít/nemít o čem psát, talent/netalent k psaní blogu, ale myšlenka na to, o kolik déle budu muset mít zapnutý počítač, abych něco sepsala, a kolik elektřiny a dolarů tím spotřebuji. Ano, i tak těžký může být život na Taiwanu. Ale já jsem je převezla, budu psát v knihovně!